Malá domů Adél o koncích a nových začátcích

ADÉLA PIVOŇKOVÁ, brankářka pražské Sparty, ale především žena, která se nevzdává. Její příběh dnes nebude o porovnávání různých lig či tréninkových procesů. S Adél jsme si povídali o tom, jaké to je dostat se na sportovní dno a jak láska k fotbalu dokáže při návratu na výsluní dělat divy. Velmi nás těší, že se s námi Adél o svůj příběh podělila a přiblížila nám jeho detaily.

Adéla Pivoňková

TALENT A SNY: V mládí jsi byla považována za jeden z největších ženských fotbalových talentů. Jak jsi svoji pozici tehdy vnímala a jaké jsi měla fotbalové sny?

Samozřejmě mne těší, že jsem byla takto vnímána. Osobně jsem byla velmi ambiciózní a chtěla jsem to dotáhnout daleko. Vždy jsem na sobě makala a chtěla být přínosem pro tým. Fotbalové sny jsem samozřejmě měla – jako každá hráčka jsem snila o vyhrávání veškerých domácích soutěží a účasti na světových turnajích. Snila jsem také o zahraničním angažmá v nějakém úspěšném klubu.

ZRANĚNÍ: Tvoji slibně rozjetou kariéru zastavila řada vážných zranění. Popiš nám, prosím, o co přesně šlo, jak jsi hodnotila tvoje další fotbalové možnosti a co definitivně rozhodlo o tvém původním úmyslu pověsit kopačky na hřebík?

Bohužel, v rámci mé kariéry přišlo první zranění v nejméně vhodnou dobu. Později se navíc ukázalo, jak fatální dopad na mne mělo. V derby pražských S jsem si utrhla stehenní úpon v koleni. Jedná se o velmi vážné zranění, které není příliš běžné. Dokonce jsem byla první takový případ pro mého ošetřujícího lékaře. Následovala nezbytná operace. Pořád jsem se však soustředila na návrat. Téměř celý rok po operaci jsem se intenzivně věnovala rekonvalescenci. Trávila jsem hodiny v posilovně a postupně se připravovala na svůj první trénink po dlouhé době. Hned na tomto prvním tréninku po roce se mi však utrhl stehenní úpon i na druhém koleni. A vše se znovu opakovalo – operace, rekonvalescence, posilovna. Primář benešovské nemocnice mě zároveň varoval, že pokud neukončím kariéru, nemusela bych se po dalším takovém zranění postavit na vlastní nohy. Nevzdala jsem to. Vrátila jsem se zpět na hřiště a nastoupila ke dvěma zápasům první ligy. Ten druhý pro mě dopadl opět těžkým zraněním. Praskla mi čéška. Následovala další operace. Tenkrát jsem začínal poprvé přemýšlet nad tím, že to vzdám. Připadalo mi až neuvěřitelné, že mám tolik smůly. Říkala jsem si, zda to není znamení, že bych fotbal hrát neměla. Láska k balónu však opět zvítězila a já o tři měsíce později odjela s holkami na soustředění do Třeboně. První den soustředění nás čekal pouze lehký trénink. Věřila jsem, že to bude v pohodě. Omyl! Utrhla se mi čéška i na druhém koleni. Sanitka mě odvezla do budějovické nemocnice, kde jsem byla za unikát. (smích) Doktor mi dokonce řekl, že jsem musela spadnout minimálně z druhého patra, že čéška jen tak sama od sebe nepraskne. Mně praskla na obou nohách pouze v průběhu tří měsíců. Převezli mne do Benešova, kde následovala další operace. Tam už mě dobře znali, a dokonce mi tam rezervovali pokoj. (smích) Pak mne čekala tradičně dlouhá rekonvalescence a já během ní přemýšlela, co bud dál. Vrátím se ještě někdy na hřiště? Na můj post, tj. středový záložník, už to po těch zraněních opravdu nebylo. Já ale od fotbalu utéct nechtěla. Naštěstí mi bylo nabídnuto místo asistentky Ivy Mocové v B-týmu žen. Nabídku jsem přijala.

Adéla Pivoňková

TRÉNOVÁNÍ: Fotbal ti musel velmi chybět, a tak jsi se rozhodla, že se k němu vrátíš „alespoň“ jako trenérka. V čem vidíš největší rozdíl mezi tím, když jsi byla na hřišti a situací, kdy jsi měla zpoza lajny pomáhat holkám jako trenér? Myslím, že i v dnešním ženském fotbale je na pozici hlavního trenéra většinou muž. Jakou šanci mají dle tvé názoru bývalé profesionální fotbalistky působit následně i na trenérském postu na té nejvyšší úrovni?

Fotbal mi chyběl opravdu strašně moc. Vždy jsem si říkala, že já přece nemůžu být trenérka nebo asistentka. Mám být na hřišti a snažit se pomoci svému týmu. Osud rozhodl za mne. Rozdíl mezi hraním a trénováním je samozřejmě obrovský. Jako trenérka můžu pomoci pouze tak, že holkám poradím, co udělat lépe a jak se zachovat v určitých situacích. Jako hráčka jsem měla možnost opravdu ovlivnit vývoj zápasu – podržet balon či vstřelit branku. Co se týče uplatnění, tak bývalé profesionální fotbalistky dle mého názoru šanci na trenérskou kariéru určitě mají. Vědí, jaké to je být na hřišti. Dokáží se do hráček vcítit a správně jim poradit či posoudit sporné situace. Těží z toho, co ony samy zažily na hřišti. Myslím si, že všeobecně žena patří na lavičku ženského týmu, ať už se jedná o fotbal nebo jakýkoliv jiný ženský sport. Přeci jenom ženská psychika je někdy pro muže nepochopitelná. (smích)

NÁVRAT: Mezi tyče jsi se vrátila do značné míry náhodou. Sparťanskému béčku chyběla gólmanka, tak jsi zaskočila. Jak těžké to bylo rozhodování? Bála jsi se nebo jsi si spíše věřila a říkala si, že vlastně není důvod proto nevstoupit dvakrát do podobné řeky?

Jako malá, když jsem hrávala za kluky Sokola Železnice, jsem si občas do brány stoupla a moc mě to tam bavilo. Když sparťanskému Béčku chyběla druhá gólmanka, neváhala jsem a řekla si, že to zkusím. Děkuji především naší technické vedoucí Míše Simůnkové a trenérům Peteru Bartalskému a Lumíru Kübelovi, že se mi intenzivně věnovali a já dostala tuto skvělou příležitost. Nejdříve jsem dělala dvojku, ale postupně jsem se dostala do role jedničky. Cítila jsem se skvěle. Samozřejmě jsem měla obavy, že zase může přijít nějaké zranění, ale touha po tom, být zase součástí týmu na hřišti, byla mnohem silnější. Díky mé rodině, kamarádům a své tvrdohlavosti jsem do toho šla naplno. Vstoupila jsem do té stejné řeky tedy již poněkolikáté. (smích)

Adéla Pivoňková

BRANKÁŘKA SPARTY: V osmém ligovém kole jsi se po letech postavila opět do brány áčka pražské Sparty. V Brně jsi proti Lokomotivě vychytala vítězství 7:1 a tedy pouze jednou lovila míč z vlastní sítě. Jak vidíš nyní svoji další kariéru – neláká Tě stát mezi tyčemi pravidelně?

Nebyla bych to já, kdyby se moje nová brankářská kariéra neobešla bez zranění. (smích). Již v B-týmu jsem na tréninku po srážce se svojí spoluhráčkou utrpěla vykloubení klíční kosti a následovala další operace. Toto období pro mě bylo velmi těžké. Byla jsem si téměř jistá, že s fotbalem skončím. Neskončila! Po několika trénincích přišla motivační nabídka od paní Výmolové, abych se stala technickou vedoucí prvního týmu AC Sparta Praha ženy. Zároveň jsem měla mít možnost trénovat s brankářkami A-týmu. Taková nabídka se přeci neodmítá. (smích) A můj první ligový start za A-tým žen v brance? Nevěřila jsem, že je to pravda! Bylo neuvěřitelné nastoupit zase na hřiště. Připadala jsem si jako ve snu. Již při nástupu jsem byla naměkko. Jít za naší kapitánkou Péťou Bertholdovou, mým celoživotním vzorem, a moci si zahrát s tak skvělými hráčkami, to byla pro mě čest. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější. Moji radost trochu zkazila branka, kterou jsem obdržela, ale jinak to pro mne byl splněný sen. A stát mezi tyčemi každý den? Určitě by mě to lákalo, ale po těch všech zraněních si myslím, že na to zatím nemám. Nicméně, kdo ví?! (smích)

ODHODLÁNÍ: Závěrem bychom tě chtěli požádat o radu holkám, které možná prožívají či budou prožívat podobný osud. Co hrálo v tvém případě hlavní roli v tom, že jsi se k fotbalu stále vracela, až se si ve třiceti letech objevila znovu v základu českého mistrovského týmu?

Rozhodně bych všem takovým hráčům a hráčkám poradila, aby se nevzdávali. Nikdy není nic nemožné. Vše se děje z nějakého důvodu a nikdy není pozdě věřit ve své sny. Mojí motivací byla rodina, přátelé, spoluhráčky a lidé, kteří mi neustále drží pěsti a věří mi. Tímto jim patří to největší díky!

Najnovšie príspevky

Malá domů Jakuba o cestě přes Slavii do Polska

Malá domů Jakuba o cestě přes Slavii do Polska

JAKUB JUGAS, obránce polského týmu Cracovia, který má za sebou zároveň zkušenosti ze sedmi českých týmů. Jak hodnotí svá angažmá v české lize a kvalitativní posun, který má za sebou polská nejvyšší soutěž v posledních letech? Jakub Jugas ZLÍN: Jsi odchovanec...

Malá domů: Kamila Dubcová o Sassuolu Calcio

Malá domů: Kamila Dubcová o Sassuolu Calcio

Kamila Dubcová, záložnice české ženské fotbalové reprezentace a hráčka italského týmu U.S. Sassuolo Calcio Femminile. Jak hodnotí italskou nejvyšší soutěž, svůj tým a šance dalších českých hráček doplnit ji a Andreu Staškovou na Apeninském poloostrově? Kamila Dubcová...